S tím souvisí i další naše bolest. Vnímám jako zcela samozřejmé, že lidé na Moravě a v Čechách mohou v obchodech nakupovat stejně kvalitní potraviny, na které pod stejnou značkou narazíte v zahraničí. Klasický argument zahraničních producentů o “českých chuťových specificích” neobstojí. Považuji jej za smyšlený. Lživý. Má jen zamaskovat snahu těchto výrobců i distributorů maximalizovat své zisky a české spotřebitele šidit. Jak to, že se o těchto věcech sice již začíná psát, ale strašně málo se toho reálně mění?

Obě věci, o nichž píšu, jsou podle mě samozřejmost. Jenže… Česká politika se v oblasti zemědělství od těchto “standardů” rok od roku vzdaluje. Chci kormidlo otočit směrem k mottu “Spotřebuji v regionu vše, co vyrobím”. A samozřejmost z toho (znovu) udělat.

Jak může v této oblasti pomoci stát: 

• podporou prvovýrobců
• podporou zaměstnanosti v zemědělství, včetně konkrétní a cílené podpory začínajících podnikatelů v zemědělství
• cíleným tlakem na velké řetězce s cílem omezit jejich takřka neomezený vliv a manévrovací prostor

Proč jsme rezignovali na soběstačnost v produkci potravin? Podíl potravin, který pochází z Česka a který zde spotřebujeme se neustále snižuje. Nepovažuji to za rozumné. Blížíme se stavu, kdy budeme drtivou většinu potravin dovážet ze zahraničí. V případě některých komodit to možná může dávat smysl, ale z celkového hlediska to není ani trochu strategické. 

Co je naším národním zájmem v oblasti potravin? 

• Zajistit lidem především “levné” potraviny, jak to hlásají někteří naši politici?
• Nebo lidem nabídnout kvalitní a přitom cenově dostupné, lokální potraviny? 

Za mě je to správná ta druhá možnost. Paradoxní je, že ani dosavadní sázka na první, “levnou” variantu nevychází. Potraviny skokově zdražily, zároveň s nimi zisky prodejců (i některých velkých výrobců) stouply v roce 2023 o desítky procent (v některých křiklavých případech dokonce o stovky!), a tenhle proces zřejmě není u konce. Za bezradného přihlížení státního aparátu. Takové zisky považuji za nepřiměřené a nemravné. Já přihlížet nehodlám.

Venkov jako garant udržitelnosti v pravém smyslu slova

Zemědělství ale zdaleka nevnímám pouze jako “producenta” potravin. To by bylo krátkozraké. Malé a střední podniky i jednotlivce podnikající v této oblasti vnímám také jako garanty udržitelnosti, jako pokračovatele a udržovatele venkovských komunit. 

Venkovský život obecně považuji za šetrný k životnímu prostředí ze své podstaty. Recyklace zde není módní, salónní pojem, ale standardní součást “obyčejného” života. Lidé, kteří na venkově žijí a mají jej rádi, bojují za ochranu půdy. Většinově podporují i další opatření chránící krajinu, volně žijících živočichy i rostliny. Ale také přírodní zdroje, jakými jsou čistý vzduch či řeky. To vše se pak může odrazit na kvalitě života ve venkovských oblastech (i v zemědělství). Podobná opatření vedou k podpoře cestovního ruchu, rekreačních aktivit a nabízejí tak venkovským komunitám další zdroje pro jejich rozvoj. 

Takto uvažujícím lidem chci stát po boku.